Naše farnost působí v obcích Čeladná a Kunčice pod Ondřejníkem.

Zajišťujeme pravidelné bohoslužby v těchto obcích. Dále nabízíme duchovní setkání nejenom pro členy naší obce a věřící, ale pro všechny, kteří potřebují podat pomocnou ruku.

Přijďte mezi nás, rádi vás mezi sebou přivítáme.

 

K udílení svátosti pomazání ne­mocných, k vyřizování křtu, svatby, pohřbu a v jakýchkoliv jiných záleži­tostech se můžete kontakto­vat telefonicky nebo e-mailem.

ČELADNÁ - FARNÍ KOSTEL

Prosba k Bohu o déšť v čase sucha

 

Dobrotivý Bože! Milostivě nám uděl potřebný déšť, aby se občerstvila vyprahlá půda, vydala svou úrodu a my, posíleni plody země, sloužili Tobě, Bože, v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen

 

Pane, smiluj se, Pane, smiluj se,

Kriste, smiluj se, Kriste, smiluj se,

Pane, smiluj se, Pane, smiluj se.

 

Bože, náš nebeský Otče,           smiluj se nad námi

Bože, Synu, Vykupiteli světa,

Bože, Duchu svatý,

Bože, v Trojici jediný,

 

Bože, Pane nebe i země,            smiluj se nad námi

Bože, v němž žijeme,

Bože, jenž prameny naplňuješ,

Bože, jenž řekám cestu určuješ,

Bože, jenž hranice moří stanovuješ,

Bože, jenž nebe oblaky pokrýváš,

Bože, jenž rosu a déšť ve své moci máš,

Bože, jenž vláhu sesíláš a odnímáš,

Bože, jenž jediný vznik a vzrůst dáváš,

Bože, jenž potřeby naše dobře znáš,

Bože, jenž o blaho naše dobrotivě dbáš,

Bože, jehož slitovnost je nevýslovná,

Bože, jehož o pomoc pokorně vzýváme,

Bože Otče náš,

 

Ode všeho zlého                            vysvoboď nás, Pane.

Od každého hříchu

Od nepříznivého počasí

Od palčivého vedra

Od záhubného sucha

Od neúrody a hladu

Od reptání proti Tvé prozřetelnosti

Od rouhání a zoufalství

Od věčné smrti

 

My hříšníci                                       prosíme Tě, vyslyš nás.

Abys nám odpustil

Aby ses nad námi smiloval

Abys naši důvěru v Tebe upevnil

Abys pokryl nebe mraky

Abys svlažil pole a louky

Abys občerstvil vinice a sady

Abys napojil žíznivou zemi

Abys naplnil prameny a řeky

Abys dal, zachoval a požehnal úrodu

 

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi      3x

 

Modleme se:

Bože, jenž jsi vyvedl izraelskému lidu vodu ze skály, smiluj se také nad námi a sešli nám dostatečný déšť.

Bože, jehož moc a láska se nemění, vyslyš naše pokorné prosby, jako jsi vyslyšel Eliáše. Svlaž žíznící zemi, pole, louky, sady a vinice vydatným deštěm, abychom mohli, zbaveni úzkostí, s vděčným srdcem velebit Tvoji dobrotu.

V Tebe doufáme, neboť tvé milosrdenství je nezměrné a tvá dobrotivost jako nevyčerpatelný poklad.

Amen.

70 let od primice P. Josefa Práška (1948-2018)

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Úprava farní zahrady a vstupu na faru v Kunčicích p. O. - červen 2018

1 | 2 | 3 | 4 >>

II. etapa oprav kostela na Čeladné (červen - červenec 2018)

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Pohřeb čeladenského kostelníka p. Danuše Halabicu - 4.7.2018

1 | 2 >>

Pout' v lesní kapli na "Cyrilce" - Horní Čeladná 5.7.2018

1 | 2 >>

OBEC KUNČICE POD ONDŘEJNÍKEM

Kostel sv. Prokopa a Barbory

OTEVŘENO:

od 01.05.2018

do 31.10.2018

 

SOBOTA

13:00 - 17:00 hod.

NEDĚLE

13:00 - 17:00 hod.

 

Seznam otevřených chrámů 2018

Předpověď počasí

BOHOSLUŽBY

V LETNÍM OBDOBÍ 2018/2019

farní kostel Čeladná - Út, St, Čt a So v 18.00 h., Ne 8.00 h.

farní kostel v Kunčicích pod Ondřejníkem - Pá v 18.00 h., Ne 9.30 h.

"Ruský" kostel v Kunčicích pod Ondřejníkem - Ne 10.45 h.

"Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí"

Panno Maria Fatimská, oroduj za naši drahou vlast.
Panno Maria Fatimská, vypros svatost našim kněžím.
Panno Maria Fatimská, provázej a inspiruj ty, kteří nám vládnou.
Panno Maria Fatimská, pomáhej nám odporovat pokušením.
Panno Maria Fatimská, poskytni pomoc těm, kteří jsou nám drazí.
Panno Maria Fatimská, uchraň nás od nebezpečí terorismu.
Panno Maria Fatimská, přiveď nás k naší prvotní horlivosti.
Panno Maria Fatimská, vypros nám odpuštění mnohých hříchů.
Panno Maria Fatimská, přiveď nás k následování Tvého Syna.
Panno Maria Fatimská, vypros dar pokoje pro celý svět.

MODLITBA ZA DĚTI

Svatá Panno, naše drahá Matko, pro svou něžnou lásku k dítěti Ježíšovi vezmi během školního roku pod svou ochranu děti naší farnosti a obce. Neprosím jen o jejich tělesné zdraví, ale myslím i na jejich čisté, neposkvrněné duše. Ochraňuj je před vlivem špatného prostředí, ať si uchovají nevinná, neposkvrněná srdce. Dej, ať ti, kterým je svěřena péče o jejich život, si uvědomují svou nesmírnou odpovědnost za jejich výchovu. Ať si uvědomí, že dětská duše je vzácný poklad, pro který je třeba se obětovat, který si vyžaduje mnoho námahy a lásky. Nakonec tě, drahá Matko, prosím, aby tyto děti vešly jednou do nebe. AMEN.

MODLITBA SV. JANA PAVLA II. ZA MLADÉ LIDI,

KTEŘÍ HLEDAJÍ SVÉ POVOLÁNÍ
 
Ježíši, Synu Boží, v němž přebývá plnost božství,
ty voláš všechny pokřtěné, aby „zajeli na hlubinu“
a šli cestou svatosti.
Vzbuď v srdcích mladých lidí touhu být
v dnešním světě svědky moci tvé lásky.
Naplň je svým Duchem odvahy a rozvážnosti,
aby byli schopni odhalit plnou pravdu
o sobě a o svém povolání.
Náš Spasiteli, poslaný Otcem zjevit nám milosrdnou lásku,
dej své církvi dar mladých lidí připravených zajet na hlubinu,
aby byli mezi bratry projevem tvé přítomnosti,
která obnovuje a zachraňuje.
Svatá Panno Maria, Matko Spasitelova,
spolehlivá průvodkyně na cestě k Bohu a k bližnímu,
ty, která jsi uchovávala jeho slovo ve svém srdci,
podpírej svou mateřskou přímluvou rodiny a církevní společenství,
aby pomáhaly mladým a dospívajícím lidem
odpovědět velkomyslně na Pánovo volání. 
Amen.

Papež Lev XIII. (1810-1903) nařidil po tiché mši sv. modlitbu k archandělovi Michaelovi, aby svrhl do pekel zlého ducha. Při promluvě k Regina coeli 24. dubna 1994 vyzval papež sv. Jan Pavel II. (1920-2005) své poslucháče, aby nikdy nezapominali modlit se tuto prosbu ke Knížeti nebeských vojsk.

MODLITBA K PRAŽSKÉMU JEZULÁTKU

Dítě Ježíši, utíkám se k tobě a na přímluvu tvé svaté Matky tě prosím,
pomoz mi v této mé potřebě ... (možno konkrétně vyjádřit),
neboť věřím, že mi můžeš pomoci.
Pevně důvěřuji, že obdržím tvou svatou milost.
Miluji tě celým svým srdcem a ze všech sil své duše.
Upřímně se kaji za všechny své hříchy a prosím tě, dobrý Ježíši,
abys mi dal sílu nad nimi zvítězit.
Dávám si předsevzetí, že tě nikdy nezraním a odevzdávám se ti,
ochoten raději trpět než ti působit bolest.
Od nynějška ti chci věrně sloužit a z lásky k tobě chci milovat i bližního jako sebe.
Všemohoucí Dítě, Pane Ježíši, znovu tě prosím,
abys mi pomohl v této mé záležitosti ... (možno vyjádřit).
Daruj mi milost, abych tě navěky vlastnil spolu s Marií a Josefem
a abych se ti spolu s anděly klaněl v nebi. Amen.

 

PAPEŽ FRANTIŠEK

Svatý otec František sleduje s osobní účastí humanitární drama lidí, kteří se stali obět'mi bezprecedentního násili a opakuje„Bůh pokoje dává každému (do srdce) autentickou touhu po dialogu a smíření. Nad násilím nezvítězíme dalším násilím. Násilí může být přemoženo pouze mírem! Modleme se v tichosti a prosme o mír; všichni, v tichosti ...  Maria, Královno pokoje, oroduj za nás!

 

2018
 
  1. Posleství papeže Františka k 51. Světovému dni míru 2018
  2. Posleství papeže Františka k Světovému dni migrantů a uprchlíků 2018
  3. Posleství papeže Františka ke Světovému dni nemocných 11. února 2018
  4. Poselstvi papeže Františka na postní dobu 2018
  5. Poselství papeže Františka ke Světovému dni mládeže 2018
  6. List papeže Františka k 55. Světovému dni modliteb za povolání

1989 - 2019

SV. ANEŽKA PŘEMYSLOVNÁ

/.../ V roce 2019, si budeme připomínat třicáté výročí od chvíle, kdy papež sv. Jan Pavel II., blahé pamětí, ve vatikánské Bazilice sv. Petra slavnostně prohlásil Anežku Přemyslovnou za svatou. Stalo se tak 12. listopadu 1989 a za několik dnů poté se v naší zemi zhroutila komunistická diktatura /.../. Církev v naší vlasti si chce připomenout onen rok 2019 a připravit se na něj, ale nejenom to. Myslíme si, že osobnost svaté Anežky České se netýká pouze jedné kapitoly českých středověkých dějin a listopadových událostí roku 1989. Jsme přesvědčení o tom, že svatá Anežka je velmi blízká také dnešnímu člověku /.../. Proto jsme založili internetové stránky www.svanezkaceska.cz, aby se staly jakousi informační platformou pro všechno, co souvisí se svatou Anežkou /.../, a tím abychom ji dovolili vstoupit do našich životů, aby nás doprovázela na naší životní pouti; a abychom s její pomoci št'astně dosáhli nebeského království.

Nad projektem převzali záštitu:

J.Em. Dominik kard. Duka OP

arcibiskup pražský a promas český

Mons. prof. PhDr. Petr Pit'ha, DrSc., Dr. h. c.

probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském

J.M. Mgr. PharmDr. Josef Šedivý O.Cr.

generál a velmistr Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou

SETRVAT V KNĚŽSKÉ SLUŽBĚ

Společenský status kněze už dávno není jasně daný a většinově respaktovaný. O to víc by se ordináři měli zaměřovat na výchovu dobrých kněží a v jejich službě by jim měli stát po boku.

    Setkáváme se s tímto jevem stále častěji a stále méně si víme rady, jak se k němu postavit. Ano, jsou to až příliš četná opouštění kněžské služby tolika kněžími, spolubratřími svých bratří ve službě a pastýři svých věřících. Zvláštní je, že často to ani nebývají kněží průměrní, bez zájmu o svěřené stádce. Někdy jsou to dokonce „hvězdy“, alespoň viděno zvnějšku. O to větší šok pak mnoha svým věřícím přivodí.

    Kde jsou ty doby, kdy společenský status kněze byl jasně daný a většinově respektovaný! Taková mnohodětná rolnická rodina měla nejstaršího syna, který podědil grunt, zatímco jeden z dalších synů finančně odlehčil rodičům tím, že šel „na panáčka“. Spolu s ním šla na faru i jedna ze sester, která se neprovdala, a oddala svůj život potřebné přísluze svému bratrovi, vykonávajícímu v očích všech zúčastněných to nejvznešenější a nejprestižnější povolání, jež mu mohlo být za tehdejších poměrů dopřáno. Společenské role byly tehdy staticky nastaveny, odchod z kněžství by se vlastně ani „nevyplatil“, ba naopak. Co by mohl tento svět „padlému knězi“ nabídnout lepšího? Stíhalo by jej navíc neskrývané opovržení věřících na každém kroku.

    Generace těch odvážlivců, kteří následovali Kristovo volání v době totalitního režimu, věděly velmi dobře, proč se na tuto dráhu vydávají. Vždyť samotný vstup do kněžského semináře byl mimořádně závažným rozhodnutím, nikoli experimentem za účelem prozkoumávání vlastní vhodnosti. Opustit již jen seminář znamenalo kádrovou kaňku, odsuzující dotyčného na práci, pokud ne přímo do kotelny, pak na jiná krajně neatraktivní místa. Žádný plynulý přechod na jinou vysokou školu nebo dokončení studia s perspektivou uplatnit se ve službě Církve jako laik. Totéž pak platilo zvýšenou měrou pro kněze v činné službě, který kněžství opustil. Jakou by asi měl perspektivu? Je ale podivuhodné, že oněch výkluzů z kněžství bylo za často tak obtížných podmínek relativně málo. Přitom bychom čekali, že zoufale neutěšený stav prakticky všeho v Církvi, šikana ze strany církevních tajemníků a všechny myslitelné ústrky by měly mnohé kněze zlomit a dovést je k opuštění služby. Za nepřátelského režimu zde ovšem pulzovalo motivující vědomí oné propasti „my a oni“, které mnoha kněžím dodávalo sílu vytrvat. Navíc kněží pociťovali naléhavost posloužit věřícím především Božím slovem a svátostmi, rozpoznali na dřeň, co je tím hlavním nosným pilířem práce pro Kristovu Církev. Proto i tu „mokrou faru a suchý záchod“ započítávali do nákladů své často krajně obětavé pastýřské péče.

    Po roce 1989 se nastavení parametrů opět změnilo. O někdejším společenském ocenění kněží si lze nechat jen zdát, bylo by dnes navíc anachronické. Také dusivý nepřítel vyklidil pole jakoby mávnutím kouzelného proutku. Není tedy prostor znovunabyté svobody za situace, kdy již nelpíme na předvčerejším pojetí kněžského důstojenství, tím nejlepším, co mohlo služebníky Církve potkat?

    Obnova řeholních řádů způsobila, že svoji řeholní identitu vyjevilo a v souladu s ní se pak zařídilo tolik našich kněží, že v diecézích prakticky hrozil rozval beztak již chatrně fungujícího systému řádné farní pastorace. Za těchto okolností k nám začali spasitelně proudit zahraniční kněží, kteří se ovšem, jak se dodnes ukazuje, nestali pouze „překlenovacím“ fenoménem, nýbrž představují pro naše ordináře dodnes zásobárnu „oltářníků“, které lze zpoza hranic přilákat, pokud akutně hrozí, že zůstanou i tak stále více slučované farnosti neobsazené. Takový shánčlivý ordinář jedná z krátkodobého hlediska racionálně. Již zakusil, že přijmout místní chlapce do semináře znamená nejistou a finančně náročnou investici bez jistého zhodnocení, zatímco on naléhavě potřebuje kněze tady a teď. Náš seminarista se kdykoli v průběhu studia rozhodne „beztrestně“ opustit seminář, aniž by tím nejen cokoli riskoval, nýbrž ví, že z hlediska společenského uplatnění, finančního ohodnocení a tolik potřebné osobní svobody se mu bude dařit lépe prakticky v jakémkoli jiném povolání než právě v kněžství. Kdyby mu ovšem ordinář předložil k uhrazení účty za dosavadní studium a formaci, asi by se mu protočily panenky. Narychlo obstaraný zahraniční kněz má oproti takovémuto nejistému domácímu seminaristovi jednu zcela rozhodující komparativní výhodu: má již kněžské svěcení. Ale u některých to bývá bohužel také „výhoda“ jediná. Kdyby se třebas právě takoví hlásili do semináře u nás za týchž podmínek, jež musí dnes splňovat přísně vybíraní domácí adepti kněžství, neprošli by ani prvním sítem. Domácí komár je přepečlivě cíděn, zahraniční velbloud pak bezstarostně polykán, neboť se často neodůvodněně předpokládá, že pro putování v naší duchovní poušti již potřebnou zásobu vody v hrbu má. Pravé „eldorádo“ užijí naše diecéze také s různými kněžími, kteří byli již z jiných diecézí či řeholních řádů „odejiti“. Takovým se dávají „milosrdné“ šance, aby pak oni často pokračovali v devastační činnosti, jíž se dopouštěli tam, kde již byli mnohonásobně nežádoucí. Zase je tu pro ordináře přítomno ono neodolatelné lákadlo kněžského svěcení „zdarma“. Z hlediska dlouhodobé strategie jsou pak výpůjčky některých zahraničních nebo různých nevyzpytatelných kněží z jakéhosi „second handu“ v tak masovém měřítku, jak se to u nás děje, kontraproduktivní. Naším místním církvím se tak postupně čím dál více upírá to, čím se hotová Církev liší od provizorních misijních území, totiž dispozice vlastním klérem.

    Po všech masivních úbytcích kléru a neuvěřitelných skandálech, jichž se Církev dožila zejména v zemích, kde se „koncilní jaro“ a „vanutí Ducha“ pojalo příliš „z gruntu“, se ukazuje, že místní církve znovuožívají právě tam, kde je pro ordináře absolutní prioritou seminář plný oddaných adeptů kněžství. Lze dohledat, že dnes jsou již mnozí biskupové, jimž se daří semináře naplňovat tam, kde po koncilu docházelo k soustavnému odlivu, z čehož empiricky plyne, že to možné je, a že není důvodu, aby tomu nebylo také tak v našich podmínkách. Samozřejmě, že se seminář nemá naplňovat kobercovými nálety ve stylu „bereme vše“, ale důležité je především to, aby seminaristé cítili, že jejich ordináři jsou s nimi, že jim na nich záleží více než na čemkoli a komkoli jiném, že nejsou pouze zásobárnou pro dómské ministrování a účastníky jalových formálních setkávání, aby se ne- řeklo. Musí vědět, že jejich bezprostřední předchůdci, které ještě poznali na semináři, si na svých nových místech vedou dobře také díky tomu, že jim ordináři s počátečními těžkostmi aktivně pomáhají a neklepají jim jen na rameno à la: „vy jste dobří, vy to tam nějak zvládnete“. Takoví seminaristé pak vidí perspektivu, která jejich povolání upevní, a do nich vložená investice se mnohonásobně vrátí. Vjemů a podnětů, které v budoucnu přivedou kněze k politováníhodným mravním selháním a často až k opuštění služby, je mnoho. Jedním z možných začátků tohoto nahlodávajícího procesu může být právě nedostatečný zájem těch, jichž jsou kněží prakticky prodlouženýma rukama. Místní církve znovuožívají právě tam, kde je pro ordináře absolutní prioritou seminář plný oddaných adeptů kněžství. Identitu kněží také podlamuje dnešní falešně pojatá úloha laiků. Není přípustné, aby se věřilo kritickým anonymním či neanonymním dopisům nespokojenců více než vlastnímu knězi. On je nejbližším spolupracovníkem ordináře, on má být tím prvním osloveným v případě pochybností, zda je pravdou to, z čeho je viněn. Podle tónu stížností je vhodné některé dopisy spíše rovnou házet do koše. Ale ať již se děje cokoli, ať si může kněz za svůj deficit v duchovním životě či v pastoračním nasazení především sám, nastávají pak až banálně se opakující scénáře hodné béčkových filmů, navíc stále častěji „jako na běžícím pásu“. Samozvaná „utěšitelka“ velmi dobře rozpozná, že kněz je nespokojený, frustrovaný, dovede se mu vlísat jako osoba potřebná pro jeho harmonický a vyrovnaný rozvoj po všech stránkách, a to dříve či později i po té tělesné stránce inklusive. Takto „zaháčkovaný“ kněz v lepším případě ví, že se stala chyba, kterou by ještě mohl napravit, avšak v pokročilém stadiu tonutí nic nepomáhá přemlouvání shora i zdola. Dříve častější model omnipotentních hospodyň, které jsou ze svých „svěřenců“ schopny učinit doslova karikatury kněžství, se tak dnes stále častěji nahrazuje čím dále snadnějším a bohužel církevně i společensky přijatelnějším opuštěním služby. Je to snazší než ve službě setrvat a nechat věřící hrát spekulativní ruskou ruletu o to, zda snad kněz s hospodyní „něco má“.

    Smrtící ranou pro boj kněží za setrvání ve službě i za tíživých okolností je dnešní převrácené chápání milosrdenství. „Není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem“ platí obzvláště pro ty, kdo jsou vystaveni soustavnému pozorování ze strany veřejnosti, což se v případě kněze ještě umocňuje tím, že je to právě on, kdo má ostatním vyzařovat jako vzorný příklad mravního a duchovního života. Avšak zejména pokud kněz od věřících požaduje něco nepříjemného, co často není ani jeho rozmar, nýbrž spíše to, co je součástí Církví uložené disciplíny, je „nemilosrdný“, není „pro lidi“, není „otevřený“. Děti slýchávají od útlého dětství kritiky na takové kněze, a rodiče jsou pak náramně překvapeni, že s přibývajícím věkem jejich děti praxi víry často opouštějí. Není divu, když o nepřizpůsobivých duchovních správcích slyší samá slova odsudků. A že by pak z takových rodin vzcházela duchovní povolání?

    Tento typ věřících se ovšem specializuje na obdiv k určitému typu kněží, totiž „svých“ kněží, těch „akčních“, kteří jsou „pro nás“ a umí to pěkně „rozjet“. Fanklub věrných rád ukolébává tyto své milce v nirváně popularity. A jako populárním osobnostem schází dotyčným k plné osobní seberealizaci ještě bytostně blízký vztah. Této úlohy se s horlivou ochotou ujme ta nejoddanější z pobočnic. Dříve či později navážou vzájemný blízký vztah, lžou věřícím i sobě „do kapsy“, situaci bagatelizují a uvádějí ji svými chatrnými vysvětleními „na pravou míru“. Struna ovšem dříve či později praskne a k odchodům nakonec dochází. Fanklub se za této situace k „vyklouzlému“ knězi semkne a vyzývá ostatní k milosrdenství, k pochopení nelehkých zákrut životních cest tak vzácného člověka, který už zkrátka „nemohl jinak“. Jedni kněží tak byli kritizováni za poctivost třeba i za cenu zneuznání, jiní jsou chváleni za porušení povinností a opuštění Krista a jeho Církve. Sami vyklouznuvší pak hodnotí mravní úroveň svých bývalých farníků podle toho, jak „tolerantně“ se k jejich selhání postavili.

    Ale vždyť vlastně o žádné selhání nejde. Ujala se totiž móda prezentovat vlastní život jako dvouetapový. V té první etapě jsem sloužil věřícím, něco mi to dalo, věřícím také, Bohu díky za to. Teď však přišla další fáze mého života. I ta jistě bude zajímavá, podnětná, přinese mi asi více než dosavadní kněžství, protože kdyby bylo kněžství až tak uspokojivé, asi bych ho neopustil. Pln studu „chodit třicet metrů pod zemí“ již není v kurzu. Vrcholem troufalosti pak je volba veřejné sebezviditelňující činnosti. Kněz, který službu opustil, se stane například publicistou, který Církvi kudy chodí, tudy rozdává dobře míněné rady a zjednává si bez uzardění přístup také do médií, honosících se přívlastkem „katolická“. Svými tu peprnými, tu blahosklonnými kritikami osvěcuje mysli těch, kteří zůstali ve službě věrní. Nebo se může také objevit kněz prahnoucí po vrcholné politické funkci, poté co rozpoznal, že v Církvi se mu již další funkce přisypávat nebudou. Tam je třeba položit si jasnou otázku: Jestliže někdo nesplnil sliby dané Bohu, jak může plnit sliby dané voličům?

    Výmluvy za neutěšený stav na bývalý režim jsou dnes již anachronické. Vysvětlování nezdarů sociologickou situací, příklonem nevděčného národa k materialismu, objektivními příčinami všeho druhu, bývají často alibistické až trapné. Kdyby měli nepřátelé Církve řešit grantový projekt se zadáním, jak podemlít důvěru ve služebníky Církve a jak je od Církve odlákat, nemuseli by nic nového vymýšlet. Stačilo by jim jen nahlédnout. Není asi žádným překvapením, že mezi biskupy, kteří zaplňovali semináře všude tam, kde právě působili, patří také kardinál Burke. V knize rozhovorů Mlčet nestačí přiznává, že mu býval vytýkán nedostatečný zájem o laiky. On ale namítá, že pro laiky se snažil udělat to nejlepší, co bylo v jeho silách, totiž dát jim dobré kněze.

P. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., Th.D., JC.D., vysokoškolský pedagog a teolog, vědecký pracovník, odborník na církevní právo. (MONITOR, publicistický čtrnáctidebík, ročník XV., číslo I, s.7-9)

"Věřím ve vzkříšení mrtvých a život věčny" - z Vyznaní víry

SMRT A CO DÁL ?

    Celá obrovská moderní kultura zábavy a volného času se jevi jako gigantický únikový manévr, který ma lidi odvést od skutečně podstatných a existenciálních otázek života, aby se utápěli jen v povrchnostech. Příčina spočívá v tom, že lidé záměrně z vědomí vytlačují smrt. Jeden teolog řekl: Dřive žili lidé padesát let a pak celou věčnost. Dnes se dožívají devdesáti let, ale tím pro ně všechno končí.

    Během celého pozemského života je člověk konfrontován se skutečnosti, že jeho život jednoho dne skončí, ale mnozí dají raději přednost zábavě před myšlenkou na smrt. Bohužel i mezi katolíky se setkáme s divokými představami o životě po smrti. Žijeme v době tzv. synkretismu, kdy si lidé chtějí sestrojit své vlastní náboženství. Z každého náboženství se vezmou určité prvky, které se pravě jeví krásné a logické, a z nich se sestavuje vlasní náboženství. Proto je duležité, abychom znali pravdu naší víry a nenechali se zvést moderními nápady a trendy do bludu.

    Církev, která ma od Krista depozit víry učí zcela jasně, že po smrti následuje osobní soud, při kterém člověk vidí v Božím světle celý svůj život, všechno, co učinil dobrého i zlého. Věčný život spočivá v tom, že nacházíme v Bohu a ve společenství svatých svou dokonalou blaženost. Může se však stát, že někdo pro své hřichy není vůbec schopen vstoupit do Boží společnosti. Potřebuje tedy po své smrti případné očištění, aby pak mohl vstoupit definitivně do nebe. Tím je očistec. který není místem, kde jsme "trestání" za své hříchy, jako spíše zařízením Božího milosrdenství, kde máme možnost se očistit a dokončit pokání za naše hříchy, které je nutné, abychom mohli definitivně vstoupit do věčné radosti v nebi. Tam duše jsou nešt'astné, ale současně št'astné, protože mají jistotu, že dosáhly spásy a nepřijdou do pekla. Takovou jistotu zde na zemi nemáme, máme pouze naději. Jsou tedy v očistci spojeny velká bolest i velká radost.

    Zatím co nás po smrti čeká?

  1. Naši zemřelí žijí u Boha. Existuje život nejen na tomto světě, ale také jiný svět, Boží v Božím království.
  2. Po smrti náš život bude proměněn. Proto také nemusíme mít ze smrti strach.
  3. Existují nezbytné předpoklady pro Boží svět.

    To všechno je vážná stránka křest'anské naděje. Křest'anství není nějaka levná útěcha, naopak, křest'an musí svůj pozemský život žit vážně a být si vědom své odpovědnosti. Musí volit správnou cestu, aby dospěl ke svému velkému cíli. Musí si být vědom toho, že po smrti bude muset skládat účty, obstát u "soudu", při kterém bude otevřena kniha jeho života, aby se ukázalo, jaký skutečně byl.

KŘÍŽ SYMBOLEM KŘEST'ANSTVÍ

Láska na cestě k Životu

    Středem evangelia je zvěstování Života, který vítězí nad smrti. Proto bez důvěry v Život, který trvá ze smrti, paralyzuje lidské bytosti strach, ale ve společenství s Kristem se může stát darem uplného sebeobětování: "Jestliže zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo. Zemře-li, přinese hojný užitek" (J 12,24). Evangelium tím naznačuje, že cesta k Životu vede k zřeknutí se určitých našich jistot, abychom šli k Bohu skrze to nečekané, co stojí před námi. Jako Boží děti neseme v sobě zárodek života, který navzdory všemu existuje a rozkvěta.

    Kristův Kříž nám zjevuje způsob, jak zemřit smrtí, která neprotiřečí logice života. Kříž a zmrtvýchvstání jsou dvě tváře, jedna temná a druhá jasná. Ježíš podstoupil krutou smrt. Ukřižování bylo jedním z nejkrutějších trestů a pro Židy bylo znamením zavržení od Boha (srov. Dt 21,33; Gal 3,13) - je to první tvář. Druhou nám ukazuje Nový zákon, který vysvětluje, že Kříž není znamením pádu nebo odsouzení, nybrž znamením naší spásy (Gal 6,14; Kol 1,20). Kříž oslavuje Boží lásku, která v osobě Božího Syna Ježíše Krista dospěla k úplnému sebeobětování v prospěch člověka: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele" (J 15,13). Z lásky k nám Bůh ve svém Synu přijal na sebe lidské podmínky a stal se z lásky k lidem posledním ze všech. Proto Ježíšův Kříž je výrazem absolutní solidarity (srov. Flp 2,6-8), který vyjadřuje skutečnou touhu vydat se celý za druhé, za celé lidstvo a nic si neponechat pro sebe.

K ZAMYŠLENÍ

Zhubný vývoj sedmera hlavních hříchů

Postupem času, jak se mění hodnoty života, se hodnotový svět předchozích generací a obsah tzv. Sedmera hlavních hříchů proměnil do dnešní podoby. Díky této moderní nemenklatuře zbavil se starý kontinent těžkých hříšníků. Připočteme-li k tomu ještě jiné, dnes už málo známé, skoro archaické pojmy, nacházíme se v aktuálně nám známém prostředí uprostřed Evropy:

  1. z pýchy se stalo zdravé sebevědomi
  2. z lakomství zákon ekonomiky
  3. nestřídmost se povyšila na vyšší životní úroven
  4. závist v boj o spravedlnost
  5. hněv ve zdravou reakci na nekorektní jednání druhých
  6. smilstvo v prevenci proti neurózám
  7. lenost se proměnila v odkládání povinností z důvodu úzkosti
  8. hulvátství se změnilo ve svobodu projevu
  9. okrádání definované jako svobodný trh
  10. zanedbanou výchovu děti jakožto tvorbu vlastního názoru potomstva
  11. neúctu k tradici proměněnou ve vítězství zdravého rozumu
  12. likvidaci pozitivních hodnot jakožto zbavení se předsudků
  13. svoboda se povyšila na svévoli jednotlivce
  14. tolerance se proměnila v ustupování zlu
  15. korektnost v povinný názorový koridon

Prof. PaeDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D.

"JSEM KATOLÍK"

Pro mnoho lidí zní slovo "katolík" jako něco zatuchlého, zastaralého, životu nebezpečného, nesvobodného. Se slovem "katolický" se v současné společnosti spojují různé negativní vlastnosti. Ale co vlastně znamená "katolický" kromě označení náboženské příslušnosti? "Katolický" neznamená pouze vyznání. Je to něco více. Je to slovo, které označuje specifickou církev. A to je právě svou podstatou "katolická církev."

Řecký výraz "katholon" znamená všeobsahující, zcela a dokonale úplný. Katolicka církev je katolická v tom všeobsahujícím, úplním smyslu. Je široka. Zahrnuje všechny národy. Z katolické tradici pocházejí mnohé dnešní kultury, především evropská, ale není národní, je vždy světová, protože Bůh chce, aby všichni lidé patřili k jeho rodině. Pravě v lůně církve člověk může zažit, že tvoří rodinu, protože Bůh stvořil lidstvo jako "jedno". Nikoliv pro různost ras, kultur a kmenů. Nikoliv jako lidi s různou důstojnosti, nybrž jako jednu rodinu, rodinu Božích dětí.

Sv. Ignác z Antiochie, biskup a mučedník, který zemřel roku 110 po Kr. v Římě, řekl: Kde je Ježíš, tam je katolická církev (Dopis do Smyrny 8,2). A protože je v ní Kristus, je katolická, tzn. má svou dokonalou plnost. Druhý vatikánský koncil vysvětluje: Kde se slaví Eucharistie, kde je tedy Kristus v Eucharistii přitomen mezi lidmi, tam je katolická církev. V těchto shromážděních, i když často bývají chudá a malá a žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus. Kde je Eucharistie, tam je Kristus (srov. Lumen gentium 26).

FARÁŘ VÁS NEKOUSNE
 
    Lidé mají často velice přemrštěné představy o kněžích. Jako by to byli „nadlidi“. Schovávám jedno velice pěkné kázání mého přítele kněze. „Kněžství bývá často napěchováno nejrozmanitějšími přemrštěnými ideály a očekáváními. Především se předpokládá, že kněz bude vždy usměvavý a ochotný, dnem i nocí k dispozici pro žadatele oprávněné i dotěrné. Nemá právo být nevyspalý a mít špatnou náladu. Známe smýšlení typu: já jsem jen obyčejný hříšník, ale on - kněz nemá právo hřešit!
    Další přemrštěné požadavky se týkají profesionální přípravy a praktické zdatnosti kněze. Představte si odborníka na homiletiku, katechetiku, rétoriku, biblistiku, liturgiku, religionistiku, filozofii, pedagogiku, etiku, pastorální medicínu, dogmatiku a právo, který ovládá latinu, řečtinu, hebrejštinu a tři světové jazyky, rozumí znamením dnešní doby ve světle evangelia, chápe problémy dnešního člověka i našich rodin, osloví všechny věkové kategorie věřících i nevěřících, soucítí zejména s nemocnými a trpícími, má uhlazené společenské vystupování, k ženám je natolik otevřený, aby nebyl považován za jejich nepřítele, ale i natolik zdrženlivý, aby nevzbuzoval ani náznak pohoršení. Věnuje se účetnictví, stavebnictví, jednání s úřady i kostelničení, má smysl nejen pro potřeby své farnosti, ale i celé diecéze a celé církve, působí misijně a s apoštolskou horlivostí, sleduje také kulturu, veřejný život, politiku, snad i sport, zachází s počítačem, e-mailem, internetem, má přečtená klasická díla světové i naší literatury, umí pěkné zpívat a hrát na nějaký hudební nástroj, čte také všechny církevní dokumenty a teologickou literaturu. Ale především je člověkem hluboce zakořeněným v Kristu a mužem ustavičné modlitby.
    Není těžké pochopit, že takové spojení Mirka Dušína, Alberta Einsteina a sv. Františka z Assisi nikde nenajdeme. Všechny tyto vlastnosti a schopnosti nemůže adept kněžství získat ani v průběhu své přípravy, ani v momentu svého svěcení. Jestliže třeba neumí oslovit děti, nelze čekat, že mu bude vztah k dětem automaticky dán tím, že mu biskup při svěceni položí ruce na hlavu. Kněžským svěcením zprostředkuje biskup svěcenci dar Ducha svatého a nikoli pestrou paletu znalostí, schopnosti, šikovnosti a dovedností.“
    Kněz by měl být mužem dialogu, člověkem setkání. Často s tím sám bojuje, ale většinou je otevřený pro „lidské duše“. Nebojte se proto kněze vyhledat, pokud snad budete chtít pomoci se zmatkem, který ve vás je. Kněz není psycholog ani psychiatr. Není lékař, ale usiluje o to, být dobrým člověkem. A když vám nebude schopen pomoci, bude se za vás modlit. Mnohdy to stačí a mnohdy to je to nejlepší, co potřebujete, i když v Boha nevěříte. Vždyť kdo ví ... 
 
Úryvek z knihy Petra Šabaky: „Pane Bože, co mám (v kostele) dělat?“